Malý vnitřní zázrak

Zde je příběh jedné úžasné ženy, která své zážitky "uzdravení" do podrobna popsala a rozhodla se s nimi podělit ve víře, že někomu její příklad může pomoct. Její pozitivní naladění, čistota, láskyplnost a otevřenost jsou velmi inspirativní a tak i já věřím, že mnohé čitatele osloví a třeba přivede k otevření se chápání duchovních příčin nemocí.

Michaela

Malý vnitřní zázrak

Než se mi stala příhoda, o které píšu, měla jsem za sebou asi roční povědomí o tom, čím se zabývá moje nejstarší dcera (26 let). Řekla mi o některých seminářích, které absolvovala u Marušky Heralecké, o testování příčin apod. Postupně jsem přečetla knihy "Dar zdraví" od Miroslava Hrabici, "Cestu" od Brandon Bays, "Štěstí není náhoda" od Kay Pollar, "Nesvobodné duše" od Boženy Koubové, "Léčení čaker" od Doreen Virtue, "Klíč" od Joe Vitale, "Cestu pokojného pojovníka" od Dana Millmana a "Život po životě" od Raymonda Moodyho.

Co se mi přihodilo? Tady je můj příběh malého vnitřního zázraku....

Je pondělí 11.10.2010, jsem objednaná společně s nejstarší dcerou na vyšetření prsu. Pan doktor mi provádí šetrně pohmatové vyšetření, ale něco se mu nezdá zboku na mém levém prsu. Proto následně podstupuji vyšetření "sono", které vykazuje nějaký "útvar". Pan doktor chce, abych hned následující den přijela v odpoledních hodinách na mamograf s tím, že by rád byl přítomen. Potom se prý domluvíme, co dál. Dcera jde na vyšetření hned po mě a tak jí jen stačím říct, že se panu doktorovi něco nelíbí. Čekám na dceru a jsem relativně klidná. Po nějaké chvíli čekání vidím, jak dcera vychází z ordinace.....lekám se, protože je uplakaná a moje první myšlenka je, že má nějaký nález. Ona však říká, že je OK a ať si prý jejího pláče nevšímám, že je dnes moc přecitlivělá a bude vše v pořádku. Navrhuje, abychom si vyšly na procházku někde do přírody, protože je vyjímečně krásný slunečný den. Ráda souhlasím a tak vyjíždíme přes Březnice na Paseky.

Povídáme si a otevíráme téma "mého nálezu u lékaře". Dcera se mě snaží povzbudit, protože ze slov lékaře usoudila, že jde o vážný nález. Vypráví o Marušce Heralecké, která se dokázala vyléčit z rakovinného nálezu a o Brandon Bays, která podobný až neuvěřitelný úspěch vyléčení nádoru o velikosti míče za 6 týdnů popisuje ve své knize "Cesta". Tuto knihu jsem přečetla a jsem tomu ráda, protože si dělám naději, že na své "nemoci" mohu pomocí nějaké terapie zapracovat. Dcera mě vyzývá, že bychom mohly společně takovou "Cestu" udělat právě teď. Terapie "Cestou" spočívá v tom, že si člověk pohodlně lehne, zavře oči a prožívá své emoce.

Ležím tedy v autě na zadních sedadlech a mám prý říkat, co cítím....vůbec mi to nejde, mám pocit, že nic necítím. Pak se začaly objevovat pocity neklidu, úzkosti, obav, strachu z nemoci - tuto emoci na chvíli zintenzivňuji a posílám v "baloncích" pryč. Následně zkoušíme "Cestu fyzickou" tedy putování po fyzickém těle, ale podívat se do prsu mi nejde..... snažím se tam dostat jakoby výtahem, ale zastavuji se na prsní kosti a nejde mi tam vstoupit. Moc se snažím, ale po chvíli vnímám červené pórovité maso, vlevo něco jako žvýkačku připomínající chobotničku či nějakou mořskou rostlinu. Končíme a sedáme si s dcerou proti sobě. Během "mé Cesty" se dceři vybavily některé události ze společné dovolené u moře. (V tu chvíli si vybavuji, jaké jsem tehdy u moře měla pochybnosti o jejím rozhodnutí léčit alternativně své zdravotní problémy se štítnou žlázou). Říká mi ať ještě zkusím zavřít oči a podívám se, jestli nevidím mezi námi nějaká pouta. V tu chvíli se mi úplně vymrštily jakoby chapadla, která mě spojovala s dcerou. Podobala se z větší části tomu, co jsem viděla na levé straně prsu. Dcera se mi snaží vysvětlit, abych si o ni přestala dělat starosti v ničem, co dělá, ani v tom, jaký má problém s bydlením a že si chce jít svou vlastní cestou atd. Pak mě vede k tomu, abych ta chapadla - pouta mezi námi přesekla mečem. Pláču, nechci zrušit to mateřské pouto, ale vím, že to dokážu pro její i své dobro a daří se mi to. Cítím úlevu, že si už o ni nemusím dělat starosti.

Je pondělí večer a já oznamuji manželovi a nejmladší 15-leté dceři, co mi dnes sdělil pan doktor při kontrole a nabádám je, aby o mě neměli strach, že na své nemoci pracuji.

V noci spím pouze cca 2 hodiny, jdu do obýváku, snažím se najít vnitřní klid, protože se mi honí hlavou tisíce myšlenek. Lehám si a chci vidět "Boží oko", ale vidím je jen nejasně. Představuji si barvy čaker, do rána už nespím, ale nemám pocit únavy.

Je úterý 12.10.2010 ráno, jdu do práce a nejdříve telefonuji na objednávku vyšetření na mamografu. Sestřička mi sděluje, že mají v úterý obsazeno a navrhuje čtvrtek v 16 hodin. Jsem ráda, protože mi to dává čas pracovat na "rozpuštění" nádoru. Sama se zkouším prohmatat a je to více než zřetelně cítit jako zatvrdlá hrudka. Volá mi dcera a ptá se, zda budu souhlasit, že by mi domluvila konzultaci u Marušky Heralecké (terapeutka a léčitelka). Váhavě souhlasím, ale Maruška nakonec nemůže a navrhuje, abych navštívila její kolegyně z Luhačovic. Zdráhám se....mám strach, že mi bude někdo nahlížet do soukromí. Jsme s manželem v restauraci na obědě a tam vidím sedět zmíněné Maruščiny kolegyně Míšu a Gábinu, ale nenacházím odvahu je oslovit. Odpoledne přichází starší dcera,  snaží se mě pozitivně naladit a nechává mi doma andělské kartičky. Během dne jsem pozitivně naladěná, úzkosti cítím minimálně, jen krátce večer u televize. Volá opět starší dcera a připomíná mi, abych si přitahovala pozitivní představy o uzdravení. Tato myšlenka mě povzbuzuje a já spím klidně celou noc.

Středa 13.10.2010. Po probuzení cítím vděčnost, že to zvládám dobře, často se dostávám do klidu a pozitivního naladění, cvičím brzy ráno v práci, vyžehlím a rozhoduji se zajít za Míšou. Jenže dveře jejího salonku jsou zamčené....říkám si, že to tak má být. Po chvíli odemyká dveře její kolegyně Gábina a sděluje mi, že mají bohužel s Míšou plno. Je poledne a jdu s babičkou na oběd do oblíbené restaurace a vidím tam Míšu. Je sama u stolu a tak jí chci jen říct, že se za ní někdy stavím, ale Míša mi vychází vstříc a nabízí, že si na mě udělá čas půl hodinky v polední pauze. Jsem jí za to velmi vděčná.

Sedím u Míši na krátké konzultaci. Z testování vychází, že se jedná o onemocnění, který mě může ohrozit na životě, což vnímám jako velmi nepříjemnou informaci. Míša testuje dál a povzbuzuje mě, že jsme s dcerou rozpoznaly příčinu vzniku nemoci na 53% (100% je celek), což je skvělý výsledek. Dotestováváme "zbývající procenta".  Jsou to vazby na nejmladší dceru, manžela a syna (24 let). Zavírám oči a tyto vazby vidím jako provazy od pupíku a Míša mě nabádá, abych ta pouta ve vizualizaci přestříhala a osvobodila tak sebe i je. Znovu přetestovává a ještě to není vše. Zbývající procenta ukazují, že si mám odpustit. Mám si představit, že mám křídla a mohu svobodně letět. Míša mě nabádá, abych se přijala a měla se ráda jako malé děťátko uvnitř sebe. Pro lepší představu odpuštění si mám představit, jak svým milovaným dětem odpustíme cokoliv, protože je milujeme bezvýhradně....jen na sebe jsme tolik přísní, nemáme se rádi a ubližujeme si neodpuštěním. Úplně jsem se rozplakala štěstím, že si mohu odpustit. Ještě před odchodem dostávám radu, abych s nádorem nebojovala, ale přijala ho jako dar, který mi měl ukázat novou cestu. Mám si ve vizualizaci do "toho" místa posílat světlo a věřit, že tělo je zázračný nástroj a spouští procesy, kterým nemusíme ani rozumět, ale dokáží tělo uzdravit. Loučíme se a Míša říká, že je přesvědčená, že to zvládnu a budu zdravá.

Odcházím od Míši a potkávám manžela. Sděluji mu, co jsem se dozvěděla. Navrhuje, abych byla s ním v práci a nemusela na to vše myslet. Ale já jsem měla velmi intenzivní pocit, že potřebuji být sama, jít do přírody a pracovat na svém uzdravení. Manžel vše chápe, je vstřícný, empatický, neshazuje mou víru, že se mohu uzdravit alternativní cestou. Asi za hodinu jdu do přírody, přichází příjemné emoce, děkuji za ně. Sedím v trávě, svítí Sluníčko a já se zavřenýma očima vnímám barvy - fialovou, žlutou, bílou...jsou nádherné, snažím se je přivádět k prsu. Přicházejí ještě krásnější emoce - radost z toho, že cítím duchovní rovinu a věřím v ni.

Vracím se domů a potkávám sousedku - starší paní. Pěkně spolu rozmlouváme a já cítím lásku k lidem. Doma vytahuji kartičky od dcery. "Náhodně" vybírám tři: 1. Vydej se za svým cílem., 2. Otevři se jiskření inspirace. a 3. Láska léčí všechny rány. Přesně chápu jejich význam pro mě. K večeru přijíždí moje starší dcera. Vyprávíme si o tom, co jsem zjistila u Míši a co jsem prožívala odpoledne v přírodě. Odchází do cvičení a mě napadá, že by mě mohla svézt autem do práce, abych si připravila nějaké zboží na čtvrtek a měla tak před mamografem ještě čas pro sebe. Po cvičení mě dcera vyzvedává a při cestě zpět domů mi sděluje, že ještě mluvila o mém nádoru s další terapeutkou. Ta jí sdělila informaci o karmické zátěži mezi mnou, mojí maminkou a starší dcerou. Trochu mě to "rozhazuje", protože se bojím, že zcela nerozumím "karmě" a začínám být nejistá. Pokud jsem pochopila vše, proč by se mi na prso ještě něco "nabalilo"? Uklidňuji se tím, že Míša vytestovala 100% příčiny mé nemoci. Přesto ale chvílemi pociťuji úzkost v krku. Dcera vyciťuje, že nejsem úplně v pohodě a tak jde se mnou ještě domů a před spaním mi chystá do postele notebook, ve kterém mi pouští film "Jak mocný je Vesmír při plnění našich přání". Ještě než začnu sledovat film, mluvím s mladší dcerou o všem, co jsem se dnes dozvěděla a ať mi věří, že se uzdravím. Vytahuji si ještě jednu kartičku: "Rozhodni se dnes." Ano, tato kartička jednoznačně symbolizuje mé rozhodnutí: "Uzdravuji se do čtvrtka, abych nemusela na operaci." U filmu mám často zavřené oči, hlavně naslouchám slovům....pro mě nejdůležitější myšlenka filmu zní: "Vesmír je mocný a dokáže pomáhat v krátkém čase." Nedodívala jsem se ani do konce, protože cítím, že jsem klidná a chce se mi spát.

Budím se asi po dvou hodinách, cítím se vyspaná a jdu do obýváku. Je 12 hodin a 13 minut. Chci usnout, ale nejde to, tak se snažím vidět barvy, světlo, boží oko...v duchu si opakuji "Óm" .....asi 12x a poprvé se objevuje něco jako oko, které se mění ve své velikosti. Jednou je podobné lidskému (menší, modré, přicházející ze zadu), jindy je spíše obrysové, průzračné. Jako nejkrásnější přichází oko, které ve mě vyvolává pocit, že chápe mé momentální myšlenky: obavy a strachy z toho, jestli si zasloužím zázrak. Z tohoto oka jakoby chápu, že Bůh nechce vzbuzovat bázeň, že je milující, laskavý, blízký lidem, chápající nás. Myslím si, že to oko vede moji cestu. Někdy se ukazuje jen krátce a poprvé mě přívádí do mého prsu. Vnímám krátkou vizualizaci, jakobych vyhazovala "uhláky" plné čehosi černého, po chvíli se to mění na hnědou, házím to doprava pod sebe. Na mysl mi přichází otázka: "Kam to padá?". Nechci, aby to ublížilo dalším duším, protože vnímám, že se to odehrává někde ve vesmírném prostoru a v tom okamžiku vidím, jak to v tom nekonečném prostoru odvážím na kolečkách na určené bezpečné místo. Kontroluji vnitřním zrakem prso, jestli je čisté, ale zdá se, že chvílemi je a chvílemi není. Vidím červené maso a vlevo bílý flíček. Najednou se mi objevuje pokojíček - je bílý, uprostřed má širší postel, ale ne manželskou. Pokojíček uklízím, práším matrace, naklepávám polštářky z oken, dávám bílé prostěradlo a bílé povlečení s krásnými květy. Chvílemi vidím bílé obláčky. Chci přepočítat okýnka...jsou celkem čtyři a okamžitě přichází pochopení, co symbolizují. V každém jednotlivém okýnku se objevuje jeden člen mé nejbližší rodiny - tři děti a manžel. Chápu, že odpoutání se od dětí a manžela neznamená, že se nemůžou ke mě přitulit, že bychom se neměli mít rádi apod. Naopak vím a vidím to, že ke mě všichni 4 mohou přicházet na návštěvu do tohoto vizualizovaného pokojíčku, zůstává mezi námi veliká láska, já jim mohu láskyplně poradit, ale nemusím mít o ně žádnou starost, když na mou radu nedají a půjdou svou vlastní cestou, třeba i takovou, o které si budu myslet, že jim přinese problémy, protože chápu, že si jimi třeba budou muset projít kvůli své vlastní zkušenosti. Vím, že je mohu dokonce někdy i odmítnout aniž bych měla výčitky, protože budu vědět, že to v danou chvíli bude pro ně nebo pro mě to nejlepší. Cítím se svobodná a jsem ráda, že si už o své blízké nemusím dělat starosti.

Přichází myšlenka, že ta postýlka je tak krásně nachystaná tak, co kdybych si do ní teď lehla a konečně usnula? Ale nejde to. Myšlenky se jen hrnou...třeba myslím na to, jestli se mi může stát zázrak, jestli mi Vesmír může tak rychle pomoct, jestli to bude fungovat.... Připomíná se mi kartička "Rozhodni se dnes!", která pro mě znamenala, že bych chtěla neskromně prosit o čistý mamograf do zítřka. Chvílemi si říkám, že kdyby to měl být problém, budu vděčná, když nález nebude alespoň život ohrožující. Vybavují se mi Míšiny slova, že si mám odpustit tak, jakobych odpouštěla vlastnímu děťátku. Odpouštím si a přeji svému děťátku zázrak - čistý mamograf. Během střídání pocitů strachů a přesvědčování sebe sama, že si mohu přát zázrak, přichází emoce pochybností, která je velmi nepříjemná. Vnímám ji ve vizualizaci jako hnědou papírovou lepící pásku, kterou mám přilepenou kolem krku až k zátylku...začínám ji tedy odlupovat, ale pod vrchní vrstvou je další a další. Něco jde špatně strhnout a tak na to beru kartáč a kbelík s vodou a umývám krk a zátylek do čista a hadrem pak do hladka. Při práci házím průběžně papírovou pásku do koše a i když něco padá na zem, vše sbírám a uklízím. Znovu však vyvstává otázka: "Kam to uklidím, aby to nikomu neublížilo?". Najednou se kolem mě rozprostírá mořská hladina a vlevo vzadu vidím trajekt nakloněný dozadu. Srovnává se na hladinu a připlouvá ke mě. Chápu, že své "pochybnosti" mám předat sem a trajekt je odveze na bezpečné místo. Tak tedy kbelík se špinavou vodou vylévám do připravené velké nádoby a koš s roztrhanými páskami předávám na trajekt. Loď odplouvá a vše nepotřebné odváží pryč. Objevují se mi tváře lidí, které postupně prosím o odpuštění a i já sama jim odpouštím. Vidím také lidi, kteří potřebují slyšet o zázraku a je mezi nimi i můj lékař, který mi nahmatal bulku v prsu.

Tyto vizualizace jsou pro mě úplně nový prožitek. Nikdy jsem kromě "Cesty", kterou jsem procházela s dcerou v autě nic podobného nezažila. Pouze jsem něco četla o emocionální či fyzické Cestě v knize Brandon Bays. Vím, že jsem všechny vizualizace prožila při plném vědomí, byly to zcela jasné obrazy, které se střídaly s myšlenkami. Čas jakoby pozbyl smysl, byla jsem jen já a přítomný okamžik prožitků v obrázcích s pochopením.

Je čtvrtek 14.10.2010, svítá a jdu připravit všem snídani. Vařím si pouze bylinkový čaj a jím kousek syrové papriky. Necítím vůbec žádnou únavu a tak se rozhoduji jít ještě na chvíli do práce. Manželovi říkám, že jsem téměř vůbec nespala, tak mi nabízí, že pro mě v 10 hodin přijede do práce a sveze mě domů, abych si mohla odpočinout. Domlouváme se, že si pak v poledne zajdeme na oběd. Mám radost a cítím se klidná a vyrovnaná. Sdílím radost s lidmi, které během tohoto dopoledne potkávám. Přicházím domů a vytahuji kartičku "Staň se tvůrcem zázraku svého života." Nedokážu ani popsat, co to v tu chvíli pro mě znamená....Bůh je se mnou! Začínám věřit, že se mi může stát vysněný zázrak. Kartičku držím v dlani a lehám si do postele pod peřinu. V duchu si stále opakuji její znění. Během několika minut cítím bolest v levém (nemocném) prsu. Děkuji za to, protože věřím, že mi nádor někdo rozpouští. Vidím něco jako žluté paprsky či špice, které letí zboku do mého prsu. Říkám si, že to může klidně bolet i víc, že to vydržím, hlavně ať se rozpustí úplně všechno, co tam nepatří. Trvá to asi tak hodinu. Mezi tím sahám na noční stolek pro mobil, abych zavolala manželovi, že na oběd nepůjdu, nemám chuť jíst maso a hlavně si nechci přerušit to, co se mi zrovna děje v mém těle. Je poledne a slyším jak přichází manžel. Dělá na rychlo v troubě pizzu. Prso mě pomalu přestává bolet a v posledních fázích cítím jakoby vyhlazování. Jdu za manželem a vyprávím mu vše, co jsem v mém prsu prožila během posledních dvou hodin a i to, co se mi dělo celou noc. Zdá se, že mi věří a chce, abych si prso pohmatem zkontrolovala. Nemám odvahu a bojím se, aby mi to nevzalo mou víru. Jsem odhodlaná počkat na mamograf. Po cestě na mamograf se snažím udržet si vnitřní klid, jsem plná očekávání, ale i obav. Stále mám u sebe kartičku " Staň se tvůrcem zázraků svého života". Manžel během cesty zastavuje v nějakém obchodě. Čekám na něj sama v autě a náhle se mě zmocňuje strach. Vytahuji kartičku, abych si ji znovu prohlédla a......zůstávám v němém úžasu. Až teď vidím, že anděl na kartičce má ve svém klobouku tři hůlky se žlutými hvězdičkami na koncích. Byly to ty žluté špičaté hroty - paprsky, které mi probleskovaly do prsu, když mě začal dnes ráno bolet. Cítím silné pvzbuzení. Připadá mi to vše, jako malé zázraky, které mě utvrzují v tom, že vše, co jsem dnes viděla "pod víčky" nejsou žádné výplody mé fantazie, ale, že se mi děje cosi velmi zvláštního až nadpřirozeného.

Na mamograf přijíždíme o něco dříve, takže jsou přede mnou v čekárně ještě čtyři ženy. Jsou na preventivní prohlídce a všechny pan doktor průběžně přichází po prohlédnutí snímků potěšit větou, že je vše v pořádku a že se za rok uvidí na kontrole. Vychází asi potřetí, jde se se mnou pozdravit a říká, že se na to za chvilku podíváme. Paní, které sedí vedlě me, mě začíná utěšovat. Říkám jí, že přemýšlím pozitivně a věřím, že to bude dobré. Pan doktor mě volá do ordinace a já mu hned ve dveřích říkám, že chci také slyšet tu krásnou větu, že je vše v pořádku a uvidíme se za rok. Pan doktor říká: "Ani nevíte, jak rád ji říkám, ale bohužel jsem musel dnes říct i jednu špatnou zprávu. Udělám Vám ještě prohlídku, abych si Váš výsledek připomněl a pak uděláme mamograf.". Stojím, pan doktor mě pohmatem vyšetřuje a nic neříká. Žádá mě, abych si lehla s rukama za hlavou a při prohmatávání se na mě tak zvláštně dívá a říká: "Já tam teď snad ani nic necítím....". V tu chvíli začínám věřit, že je vše OK. Úplně radostným hlasem mu říkám: "Fakt? Já na tom totiž už od pondělka pracuju. Vím, že asi na nějaké alternativní metody moc nevěříte......" Během mamografického snímkování mu zjednodušeně vyprávím, co vše jsem prožila a že jsem chtěla pochopit příčinu, proč se mi na prso "něco nabalilo" a tak. Přitom s ním mluvím s úctou k jeho práci a všem preventivním programům, kterými se o nás starají. Reakce pana doktora vůbec není špatná, protože mi říká: "Pozor, pozor! Já svým pacientkám nezakazuji, aby léčitele navštěvovaly kvůli psychické podpoře." Zmiňuje i větu: "Věř a víra tvá tě uzdraví.". Nicméně stále hájí, že v prvé řadě musíme poslouchat je, lékaře a léčitele až jako léčbu podpůrnou. "Uvidíme, co nám ukáže mamograf, ano?" říká pan doktor a já odcházím na chvíli do čekárny. Z mého úsměvu manžel tuší, že se něco děje. Říkám mu, že pohmatem pan doktor nic nenašel a manžel mě utvrzuje, že mamograf bude na 100% v pořádku. A už se to nese! Volají mě do ordinace. Jsem skoro vzrušená očekáváním. Pan doktor připevňuje snímky ke světlu, prohlíží je a po chvíli říká: "Tak Vám musím říct, že jste zdravá. Žádný nádor nemáte a za 3/4 roku přijďte na kontrolu. A....značím si to tady." V tu chvíli ho spontánně objímám a dávám mu velkou pusu na tvář. Nabízím mu knihu "Po stopách nemocí" od pana Hrabici, ale zdráhá se. Nic mu nenutím a chápu, že jeho poslání je léčba klasickou cestou. Děkuji mu a upaluji za manželem. Radost všech blízkých je nesmírná.

Proto se chci podělit o tuto radost......ať je Bůh s Vámi všemi, modlím se za to.

Jitka

 

Poznámka na závěr:

Ráda bych ještě k příběhu paní Jitky dodala krátké vysvětlení, které se týká testování. Paní Jitka při otázce na povahu zdraví svého prsu dostala odpověď, že se jedná o onemocnění, které by ji mohlo ohrozit na životě.....tuto informaci poskytlo její podvědomí, se kterým při testování komunikujeme. Při každém testování se zbavujeme subjektivního vlivu a prioritou je etika, se kterou vytestované informace podáváme. Někdy však přijde odpověď, která může znít "drsně" a je na naší intuici a empatii, jak s touto drsnou informací naložíme. Nicméně je třeba chápat, že i taková informace může mít svůj skrytý účel. U paní Jitky není podstatné, zda skutečně povaha nádoru byla zhoubná či nikoliv. Její podvědomí zvolilo tuto cestu, tuto "nepříjemnou" informaci, protože vědělo", že ji to "probudí", že to pro ni bude hnací motor. Dokázala tak prožít pro ni nezapomenutelké chvíle, které jí otevřely oči a vedly k radostnějšímu, plnohodnotnějšímu a zdravějšímu způsobu života. A tak platí, že není podstatné jak, ale kam mě situace přivedla. A ať byla situace jakákoliv, je třeba za ni poděkovat a uvědomit si, co cenného mi přinesla.

Michaela

Kvetouci strom

Masarykova 655
Luhačovice
76326
+420723216513 kvetoucistrom@email.cz
Vytvořeno službou Webnode